Den 87 - Den podle Gilliana

Good morning! Takže je 5:30 a já jsem vzhůru? To jsou věci. Mrkev v zimě. Ale když jsem otevřela oko, tak jsem viděla přeludy a bludy! To byla taaaková nádhera! Nemohla jsem si pomoct a vylezla jsem ze spacáku, jenom abych si mohla udělat fotku.

Bylo mi skvěle a víte co, měla jsem neskutečný hlad! Gilligan už byl taky vzhůru a koukal se na ten krásný východ slunce. Šla jsem si sednou vedle něj a přinesla jsem si jídlo. Gilligan byl hrozně rád, že mě vidí jíst. Bylo hezké vidět, jak se stará. Asi proto, že jsem včera vypadala jako troska. Ubrečená troska. Dala jsem si obří snídani! Obří! Včera jsem nic nejedla, tak teď jsem si to vynahradila. Zajímalo by mě, jak s tím těžkým břichem polezu do kopce, který mě čeká.

Jako každý den jsem vyšla s obrovskýma ambicema. Dneska ujdu 25mil! Reeses se dneska plazí jako smrad a já nestačím zírat, jak pomalu jde. Gilliganovi volal brácha, takže se odpojil a já jsem vyrazila směr kopec! Jsem tak dobře naladěná, že dneska všechny kopce zase vybíhám jako nějaký kamzík a letím jako vítr. No. Tak nějak si to představuju … podle mě realita je úplně jiná. Lezu pomalu jako šnek, potím se jako kráva, stojím skoro na místě jako sloup a dýchám jako parní lokomotiva. Prostě normální tempo. Míjím docela dost denních hikerů, kteří se šli jenom projít nebo kempovat na pár dní u ALOHA LAKE, kam za chvíli dojdu i já. Asi je to nádherné jezero. Uvidíme - musím tam totiž první dojít, což se zdá jako úplně nemožné. A pak se přede mnou to obří jezero objevilo. Krása!

Došla jsem ke krásnému výhledu, sedla si, vytáhla si jídlo, protože jsem už zase měla hlad a cpala jsem se vším možným. Říkala jsem si, že si dám lehkou pauzu - 20 minut a pofrčím dál - 25 mil nepočká. Ale nějak se mi tady líbilo a po 40 minutách dorazil Gilligan. Já chtěla odejít - ale víte jak … v jeho společnosti zapomínám na věci, které bych měla dělat a přemýšlím nad věcmi, které bych chtěla dělat. Nebo tak nějak. Takže jsme tady spolu seděli a …

A … NIC! Jedli jsme nutellu! Povídali jsme si a čekali jsme na Reeses. Když s Gilliganem ten čas tak strašně rychle utíká a já pak úplně zapomínám, co že jsem to vlastně chtěla dělat - jít 25 mil a místo toho ležím a směju se a jím. Zkejsli jsme tady 2 hodiny!!

No nic. Reeses nikde - ale ona nás dožene! Oblíkám si ponožky, nasazuju boty, zavazuju tkaničky. Gilligan si oblíká ponožky, nasazuje levou botu …. já mezitím povídám, jestli náhodou není škoda, že jsme si v tom jezeře nezaplavali (ale on hrozně foukal vítr a nebylo úplně teplo) a dívám se, jak si Gilligan nasazuje pravou botu a on se na mě podívá a říká: “To je pravda! Jdem si zaplavat!” Sundali jsme boty … hadry … a už jsme v jezeře! Voda je ledová jako prase, ale oba podle mě hrajeme drsňáky a předstíráme, že je to úplně VPOHO! Kousek od nás byl takový maličký ostrov a já si dělala srandu, že bychom tam měli doplavat a být na chvíli trosečníky. SRANDA! Gilligan řekl OKAY. A vůbec nevím jak, ale už jsem plavala na ostrov. Voda byla docela klidná, ale občas přišla nějaká vlnka, která mi spláchla hlavu. Nic hrozného. Prostě jsem plavala. Docela rychle, protože jsem se snažila vypadat drsně. Hmm. Po očku jsem koukala po Gilliganovi a ten vypadal, že se asi utopí. Několikrát jsem viděla, že se celou hlavou ponořil pod vodu. Nechápala jsem co dělá, ale vypadal, že začíná panikařit a pořád koukal pod vodu. Bojí se snad žraloků nebo co? A pak mi to došlo - on hledal nějaké kameny pod nohama. Snažil se postavit na nějaké kameny a vždycky když to zkusil, tak se ponořil pod vodu. Bože to byla prdel! A nakonec se fakt na nějaký mini ostrůvek z kamenů postavil. Tvářil se jako mistr světa a jenom konstatoval, že je to dál než si myslel a že není úplně nejlepší plavec. Já se mu děsně směju. Já jsem docela dobrý plavec, takže mi to problém nedělá - zato o to větší prdel si z něho dělám. Zatnul zuby a doplaval až na ten ostrov, protože podle mě věděl, že bych se mu smála až do konce života.

Když jsme doplavali na ostrov, tak se tvářil jako opelíchané, zmoklé, vystrašené kuře. Bože já se tak smála!! Já jsem tak zlá! Moc nemluvil a chtěl co nejdřív plavat zpátky. Tak jsme plavali … plavali … a plavali až jsme doplavali zpět. Oba jsme sebou plácli na kameny a já jsem ležela a Gilligan dýchal jako by přeplaval půlku světa. Podíval se na mě a řekl: “Bože, my jsme málem umřeli, moje svaly jsou úplně v křeči!” Já byla v křeči. Totální záchvat smíchu a nemohla jsem přestat, jak to všechno popisoval. No … Já nevím … Asi si jeho příběh přečtěte sami. Pro angličtináře přikládám i originál, protože si myslím, že je to nepřeložitelné!

“ THE PLANE AND SIMPLE TRUTH - Aloha Lake - Goldielocks asked me to write down the events of a recent day on trail because her memory of them was a bit fuzzy, as they often are after a traumatic event. The following story is as accurate my memory allows. So there i was, jumping into a picturesque alpine lake. The water was cool and calm, the sun warm and bright. Not the slightest sign that the next hours might be our last. Minutes earlier Goldielocks and i were putting our shoes on and about to start hiking again, when we knowingly looked at each other and suggested a swim at the same time. In no time we had thrown off all of our cloths, yes all, and were in the water- Aloha World! Seeing an island a short 200m away we started swimming toward it.

PRAVDA A NIC NEŽ PRAVDA - Jezero Aloha - Goldielocks mě požádala, abych sepsal co se v tento den stalo, protože její vzpomínky jsou poměrně zkreslené... ostatně tak jako tomu při traumatických zážitcích bývá

When we were about 1/2 way there a crazy mountain thunderstorm blew in from nowhere! I should say I’m no all star swimmer, but i did get my swimming merit badge in Boy Scouts and i know my capabilities. As the storm intensified the choppy water made it nearly impossible to swim. I turned around to check on Goldielocks. She looked flustered, but strong and determined. Being past half way we both knew we had to reach the island to catch our breath. So paddling feverishly forward we swam the last 1/2Km and made it to the island with our lives. Once we caught our breath we knew what we had to do. We had to swim the treacherous 2Km back to shore. After I reassuringly embraced GL letting her know she was safe and we would survive. Then we set off, 2.5Km back across turbulent churning open water. It went well at first. Both of us heads down paddling for our lives. Thunder crashing above and waves crushing around us. Our world was utter chaos! Then GL was no longer beside me.

When i looked back she was struggling and starting to panic. Me, knowing how critical it is to stay calm in times like these gathered my wits and turned back to get GL. When i got there she was in full on panic. With no regard for my personal safety i grabbed her and i held her tight against me, battling the gales and the swells with only one arm. Swimming the last 3km on nothing but grit and determination. Finally reaching shoreline i clawed my way onto a rock like a wet rat, dragging GL a rag doll behind. We collapsed in an exhausted blur, frantically panting to regain what was lost. Embracing each other again - for we were alive! When we finally came back to reality the storm was gone. It passed as quickly as it arrived! Leaving not even a trace except the memory of its attempt on our lives. We were once again at a picturesque alpine lake in the sunshine. But now with a greater appreciation for our one precious life. And that’s exactly what happened as i remember.

Aloha Y’all - Gilligan

Ok. That wasn’t completely true... we had cloths on.”

PRAVDA A NIC NEŽ PRAVDA - Jezero Aloha - Goldielocks mě požádala, abych sepsal co se v tento den stalo, protože její vzpomínky jsou poměrně zkreslené... ostatně tak jako tomu při traumatických zážitcích bývá. Následující příběh dle mé paměti stal přesně takto. Tady mě máte, skáču do krásného horského jezera. Na hladině ani vlnka, voda studená, do toho svítilo sluníčko. Absolutně nic nenaznačovalo, že by následující hodiny mohly být naše poslední. Nazouvali jsme si s Goldie boty a byli připraveni vyrazit, podívali jsme se na sebe a bylo to jasné. Jdeme se si zaplavat! V mžiku jsme zahodili oblečené…. Jo… všechno oblečení a skočili do vody. ALOHA všichni! V jezeře byl ostrůvek, vypadal tak asi 200m daleko, to byl náš cíl.

Zhruba v půlce cesty začal najednou fučet strašný vichr a valila se na nás bouřka. Nejsem žádný světoborný plavec, ale ze skautu mám bobříka za plavání a znám své možnosti. Jak se bouře blížila k nám a vichr zesiloval, bylo skoro nemožné plavat, dopředu to prostě něšlo. Otočil jsem se, abych zkontroloval Goldielocks. Vypadala dost vystrašeně, ale z jejich očí čišelo odhodlání. Byli jsme za půlkou a věděli jsme, že to musím dát k tomu ostrovu, abychom nabrali síly na cestu zpátky. Plavali jsme co nám síly stačily až jsme se konečně dostali na ostrůvek a jako dvě mrtvoly lapali po dechu. Po lehkém odpočinku nás čekala těžká cesta zpět. Objal jsem Goldie a ujistil jsem ji, že to zvládneme a dostaneme se zpátky živí a zdraví. Bylo na čase vyrazit na rozbouřené jezero. Ze začátku to šlo dobře, hlavou ve vodě, plnou parou vpřed, závod o život. Hromy nám mlátili kolem hlavy, vlny všude kolem, totalní chaos! Najednou… Goldie nikde.

Když jsem se podíval dozadu, viděl jsem ji v panice a v moji o holý život. Uvědomoval jsem si, jak strašně důležité je v takové situaci zůstat v klidu. Zatnul jsem zuby a vyrazil zpátky Goldie na pomoc. Když jsem k ní připlaval, musel jsem jí silně přitisknout k sobě, protože panikařila, rozhazovala rukama kolem sebe, mohlo nás to stát život oba! Držel jsem jí u sebe a druhou rukou jsem se nás snažil dostat na břeh. Poslední metry s absolutním vyčerpáním byli pouze otázkou odhodlání a odmítnutí vzdát se. Když jsem nás konečně dostal ke břehu, vydrápal jsem se na skálu jako mokrá krysa. Vytáhl jsem Goldie na břeh jako hadrovou panenku a padli jsme vyčerpáním. V těsném objetí a šťastni, že žijeme jsme se zvedli a když jsme konečně začali vnímat co se kolem nás děje, bouřka byla pryč. Tak jako rychle přišla, tak taky odešla, bez jediné stopy. Zůstala nám pouze vzpomínka, jak nás chtěla bouřka připravit o život. Znova před námi stála až kýčový pohled na horské jezero se sluníčkem a my měli mnohem větší respekt k našemu zdraví a našim životům.

Přesně tak se to stalo…co si tak pamatuju.

Aloha vám všem – Gillian

Ok… Není to úplně pravda, nebyli jsme nahatí..

No … Co mám na to říct… věřte si čemu chcete, každopádně jsem se tak dlouho nenasmála. Leželi jsme tady na kamenech a sušili se další hodinu. Reeses stále nikde.

Když jsme byli suší asi po hodině na sluníčku, tak jsem začala mít trochu strach o Reeses. Čekali jsme tady na ni více než 3 hodiny. Přemýšleli jsme, že půjdeme kousek zpátky se po ní podívat, ale nakonec jsme vyhodnotili, že Reeses je už prostě taková - zůstane někde na 4 hodiny a pak nás všechny dožene. A nám chybělo ujít ještě asi nějakých dalších 15mil. Obuli jsme se podruhé a byli připraveni odejít. Já ale dostala hlad - vytáhla jsem si z batohu čokopafs a začala se jima cpát. Gilligan si mě fotil … prý je to rozkošné když se cpu čokopafs. Hahaha.

A kam že to teď jdeme? Jdeme vylézt na DICKS PASS 2858m. Nojo a tady je zase prostor pro nějaký ten Lůcin záchvat smíchu? Moje angličtina je … občas zajímavá a neznám všechny výrazy, ale … ale vím, co znamená DICK! (promiň mami, ale tentokrát ti to překládat nebudu - zajdi za strýčkem googlem) Vůbec nechápu, kam to lezeme, ale směju se jako idiot. Celou cestu po cestě mám nemravné vtípky, které vám nemůžu ani napsat, protože byste si mysleli, že mi přeskočilo. Každopádně dostat se na takového dicka mi dalo dost zabrat! Potila jsem se a vzdychala a pak přišel vrchol!! Stála jsem na vrcholu toho dicks pass a děsně jsem si to užívala. Gilligan mé vtípky vůbec nekomentoval. Podle mě si už na můj smysl pro humor zvyknul a neodsuzuje mě za nemravnost. Když mu podávám foťák a ptám se, zda by mě mohl vyfotit na vrcholu tohohle dicka, tak už se jen tlemí a kroutí hlavou.

Koukám se na mapu a dívám se kam jdeme - DICKS LAKE. Koukám na mapu a říkám, tak on má dick i jezero. To musí být ale hodně slavnej dick. Gilligan se klátí smíchy a nevydrží to a vysvětluje mi, že to slovo nemusí znamenat jen to, co si nemravné holky jako já myslí a teď jsem dostala záchvat smíchu já - prý “DICK je zkratka pro jméno RICHARD!!” Já umírám smíchy a jenom procedím “Chudák dick Richard.” Tohle je vážně famózní. Tolik srandy s jedním dickem. Ale, že je ten dick tak obrovskej, to jsem teda vůbec nečekala!!

Když jsem se ohlédla zpátky do údolí odkud jsme přišli, tak jsem čuměla jak puk. To údolí vypadalo úplně božsky!

Ťapkali jsme si to spolu z kopce a povídali jsme si o tom, jak obrovský máme hlad. Chybí nám ujít ještě 9 mil, abych dosáhla těch svých 25 mil - což asi tušíte, že se nestane - ale Gilligen chtěl dneska ujít 20, tak se spokojím s jeho cílem. Ale my máme hlad. Po 16 mílích jsme zastavili u jezera, že si dáme jídlo a pak dojdeme ty zbylé 4 míle.

Jedli jsme večeři vedle obrovské skály - no nebo spíš vedle takového obřího šutru. A to bych nebyla já, abych někam nechtěla vylézt. Řekla jsem, že si uděláme jídlo a vylezeme na ten vrchol a sníme si večeři s luxusním výhledem. A dáme si dezert! Anglické muffiny s nutellou, sušenýma třešněma a čokopafs!!

Já jsem dneska měla na večeři Chilli Mac s hovězím masem a musím říct, že jsem se vážně dost zhýčkala tímhle luxusním a drahým jídlem, protože naprosto opovrhuju Gilligenovou obyčejnou večeří z hiker boxu. Ble.

A jak jsem říkala, tak se stalo! Jedli jsme u nejnádhernějšího výhledu! Je to tady nahoře naprosto boží a i když jsme se sem museli vyškrábat, tak to stojí za to. Ještě, že jsme sem nemuseli tahat batohy - to by bylo o držku. Sedíme si tak, papáme a já se podívala na kámen pod námi a zkonstatovala jsem, že to je neskutečně BADASS místo na spaní. Podívala jsem se Gilliganovi do jeho hnědých očí a on se podíval do mých a znáte to. Modrá je dobrá a mým očím se nedá odolat. Oba jsme se podívali na to místo a já pronesla: “Ale ne, musíme ujít ještě ty 4 míle, protože to byl tvůj cíl!” Gilligan se podíval do mých očí, pak na to místo a pak znovu na mě a řekl: “Jak sem dostaneme ty batohy?” A v ten moment bylo jasné, že tohle boží místo bude pro dnešní den naše!

No není to boží? Prostě ultra mega cool! Já jsem tak nadšená! Nesnáším kempovat nikde, kde není krásný výhled a ty dny, kdy musím spát v nudném kempu mě zabíjí. Nechtějte vědět, jak JSME tam všechny ty věci vytáhli, ale Gilligan se s tím popral. Vytáhl tam jeho batoh. Pak můj. A pak i mě. Haha.

A teď ta méně příjemná věc. Víte, jak jsem se Gilliganovi dneska celý den smála, že neumí plavat a že se tam málem utopil, jak hledal kameny pod nohama? Tak… TREST SE DOSTAVIL. Mě dneska celý den hrozně bolelo břicho od té doby, co jsme odešli od jezera, ale nějak jsem tomu nevěnovala pozornost. A pak jsem se zhrozila. To jsem fakt ještě neviděla. Děcka … ZE MĚ JE HUMR! Já jsem se spálila jako prase! Ale takovým způsobem, který se fakt nedá popsat! Mám mluvit o bolesti? Ponaučení? Nikdy se nesmějte slabším jedincům = bude vás to potom bolet!

Už když si leháme do postele, tak vím, že dneska se spát nebude. Bude to žhavá noc. Ani nepotřebujeme dělat oheň - já ohřívám na metry daleko. To jsem fakt ještě neviděla, ale co byste čekali od pitomce jako jsem já, který vystaví svoje sněhově bílé tělo na slunce během poledne. No comment. Ležím na zádech a to já neumím - spát na zádech je pro mě trest, takže nespím. Zato mám kolem sebe takové výhledy, že to vážně stojí za to. Kombinace jezera, hor a hvězd je neskutečná. Ležíme vedle sebe s Gilliganem a povídáme si. Koukáme na hvězdy a tady by se zase romantika dala krájet. Leželi jsme takhle a oba jsme do dvou sekund vytuhli - nějak nás ta dnešní plavba vyčerpala. Já jsem se vzbudila ve 2 ráno a viděla všechnu tu nádheru kolem a nemohla jsem si nechat ujít udělat nějakou další skvělou fotku! Vzbudila jsem Gilligena a řekla mu, že potřebuju, aby si dal na hlavu čelovku a chvíli se nehýbal. Byl nadšený, že ho budím ve 2 ráno. Kdo by nebyl! Já jsem partie k pohledání… Dobrou!

-> Jít na 88. den