Den 88 - Telenovela

Víte, co je nejlepší na ránu? Když můžu spát! A víte, co je nejhorší? Když mě při tom někdo fotí! Gilligan jako každý den vstával v 6, takže měl dost času na to, aby si mohl dokumentovat, jak šípková růženka spí. A já jsem si celý život myslela, že jsem roztomilá když spím...

Gilligan mě každé ráno budí slovy “Good morning sunshine” (mami, to je dobré ráno sluníčko). Akorát teda nevím jestli necítím trochu ironie v jeho hlase. Jsem totiž po ránu protivná jak prdel. Moc jsem nespala, protože jsem spálená jako humr. I když bych moc chtěla vstanout, tak ten výhled na zrcadlící se jezero je neskutečný, takže jsem se rozhodla jen tak ležet a kochat se… a chladit si spáleniny…

Tohle místo je vážně TOP! Myslím, že jsme udělali dobře, že jsme zůstali, protože mně se tady vážně líbí a Gilligan dneska dokonce ani nevypadá, že by spěchal. Prostě si tady sedí a jí a vůbec mě nekomanduje, že bych si měla pohnout. Takže i já jsem vpohodě a papám si čokopafs a moc se nechystám odejít. Prostě pohodička.

Po snídani jsme se spakovali a lezli jsme z toho překrásného místa dolů. Za dobrým místem se prostě musí vylézt. Hned po odchodu jsme narazili na další krásné jezero a taky se nádherně zrcadlilo. Kdybych mohla, ztrávím tady celý den a jenom se na to budu dívat.

Dneska jdeme převážně lesem, všude jsou stromy obrostlé mechem a já si připadám jako v nějaké pohádce - třeba v Avatarovi. Má to kouzlo a já si vždycky představuju ten život, který je v tom mechu. A taky vždycky když vidím ten mech, tak si vzpomenu na Kitchen Sinka jak si vytíral zadek šiškama a těšil se až dojde někam, kde bude mech. Tady by se mu líbilo. Dneska nefotím skoro vůbec, protože není co. Dneska je tady všechno zase úplně zakouřené a nedá se pořádně ani dýchat. Přibývá požárů a ubírá nám to výhledy.

Na oběd jsme dorazili k jezeru, kde jsme se potkali s Meemou a J.P. Já umírám. Nemůžu si zapnout bederní pás na krosně, protože hořím. To břicho je tak spálené, že není šance, abych si vůbec nějak připnula tu krosnu k bokům. Dneska prostě všechno táhnu zádama a umírám. Když jsem uviděla jezero, tak jsem práskla s krosnou a skočila do jezera rychlostí blesku. To byla taková úleva! Ta ledová voda na moje rozžhavené, spálené tělo byla úžasná. Když jsem ale vylezla, tak mi byla děsná zima a měla jsem mokré vlasy. Převlíkla jsem se do pyžama a dneska už to dojdu v pyžamu - je totiž prodyšné a příjemnější na spáleniny. Po obědě jsme pokračovali asi dalších 5 mil. Já jsem šla napřed, protože Gilliganovi to trvalo a já jsem do kopce jak lemra. Šla jsem docela rychle, poslouchala jsem hudbu a byla jsem příjemně naladěná, protože ta studená voda mi udělala dobře. Hezky jsem si tak vykračovala a pak … KU***! Krve by se ve mně nedořezal!! Já jsem málem stoupla na toho největšího chřestýše, kterého jsem tady viděla! Vyděsila jsem ho, protože jsem šla dost rychle a stoupla jsem těsně vedle něho. Vycenil zuby a zaútočil na mě. Prostě se napřáhnul a chtěl mě kousnou, já jsem neskutečně rychle uhnula a on se otočil a když v rychlosti uskočil pryč, tak mě ocasem přejel po noze. Mám vám říct, jak moc jsem se vyděsila? Chřestil tak nahlas, že mám ten zvuk ještě teď v uších. Celé tohle trvalo asi 5 sekund a já se vyděsila k smrti. Gilligan přišel asi za půl minuty a nechápal co se děje. Byla jsem bílá jako stěna a podle mě jsem nedýchala. Když jsem ho uviděla, tak jsem se o něj opřela a rozbrečela se. Nebyla jsem schopná mluvit. To byl takový šok, já pořád před očima viděla, jak se mě pokusil kousnout. Gilligan mě obejmul a snažil se ze mě dostat, co se stalo. Ukázala jsem na chřestýše, který zůstal ležet v křoví. Gilligan byl uchvácen, jak je ta potvora krásná a obrovská a šel si ji fotit. Potvora ale byla podle mě vyděšená úplně stejně jako já, takže utekla dřív než Gilligan udělal fotku. Vážně mě děsně mrzí, že jsem to nevyfotila, ale pardon, měla jsem co dělat, abych se udržela na nohou. MĚ TADY FAKT NĚCO JEDNOU ZABIJE!

Pokračovali jsme dál spolu a já se ho držela jako klíště. Vyděsila mě větvička, pak ještěrka, pak křoví a nakonec žába. Podle mě to byl zakletý princ a chtěla jsem ho políbit. MÁM POSTTRAUMATICKÝ ŠOK!

Po pár mílích jsme dorazili na palouček, kde bylo dalších 5 hikerů a když sem přicházela, tak se všichni smáli. Podle mě jim Gilligan stihnul vylíčit, jak moc jsem spálená a jak mě málem sežral chřestýš! Všechny zajímají moje spáleniny. Gilligan jim to vylíčil tak, že jsou všichni děsně zvědaví. Už je mi všechno jedno. Pekáč nepekáč, jsem naživu a to je důležité. Vyhrnula jsem košili a všichni přítomní si zakryli pusu rukou a udělali hrůzné “Ahhhhhhhhh!” Očividně to vypadá ještě hůř, než jsem si myslela. Bolí to více, než si myslíte.

Dorazil k nám další kluk - korejec - Bonfire. Když mě uviděl, tak se mě zeptal, jestli by mi nevadilo, že by si mě rád vyfotil. No prosím. Troska se spáleným břichem, která hikuje v pyžamu s traumatem, ale stále si ji někdo chce fotit. Cool. Nechápala jsem, proč by si mě chlapec fotil, ale pochopila jsem to večer. Když tenhle kluk vidí COOL HIKERA, tak si ho pak postuje na instagramu! A TA TROSKA - JÁ - JE TAM! Jsem cool hiker! Tak možná to se mnou ještě nebude tak vážné.

Pokračovali jsme s Gilliganem a když se začalo stmívat, tak jsme hledali další luxusní místo na přespání. On ví, že já se nespokojím s nudným místem, takže všechny oficiální kempy jsem zavrhla a hledám něco naprosto unikátního. Docela se u toho nasmějeme, protože mi prý není nic dobré. Prošli jsme spoustou nudných míst bez výhledu, ale to já prostě nechci! Pokračujeme tedy dál a já vidím, že Gilliganovi začínají zase téct nervy. Jsem hrozná já vím, ale když mě by to tak nebavilo. Procházíme kolem zapadajícího sluníčka a já si říkám, že snad dneska budu spát na úplně nudném místě bez příběhu.

Pořád jsem se nemohla smířit s tím, že místo na spaní nebude spektakulární a pak jsem uviděla takový vrcholek, odkud jsem si myslela, že bude nádherný výhled - hned jsem tam lezla. Bylo to děsně nebezpečné, protože se tam sesouvaly kameny a písek a málem jsem si nabila držku, ale já pro luxusní místo udělám úplně všechno. A taky, že ANO! To místo bylo dokonalé!!

Fotka s úplně rudou oblohou a mojima věcma + fotka, kde sedím ve spacáku

Seděla jsem tady a pozorovala ten nádherný západ slunce a čekala na Gilligana, který se podle mě někde uklidňoval a sám sebe snažil přesvědčit, že chce se mnou hikovat. Haha. Kdo by nechtěl. Jsem hotový poklad. Když Gilligan dorazil pod kopec, tak jsem na něj houkla ať je opatrný, že je to nebezpečné tady vylézt. Kroutil hlavou a úplně jsem viděla, co se mu honí hlavou. Když vylezl nahoru, tak se ptal, kde bude jako spát. Na tom kamení tady? Já jsem se lámala smíchy - trocha nekomfortu chlapče. Obklopovalo nás asi milion komárů, tak jsem hned navrhovala, že musíme rychle rozdělat oheň, ale nikde tady nebylo dřevo. Takže Gilligan muset sejít dolů a donést nějaké. Foukal tady docela vítr a všechno ohledně tohohle místa bylo naprosto příšerné! Až na ten výhled!

Udělali jsme si večeři, všude kolem nás byli komáři a šli jsme si lehnout. Měla jsem mokré vlasy a najednou kolem mě začaly lítat včely a nalítávaly mi do vlasů! To byl hrozný pocit! Gilligan mi dal jeho šátek, abych si do něj zabalila vlasy, ale když jsem si vlasy zabalila, tak některé včely uvízly uvnitř. Zahrabala jsem se dovnitř spacáku a snažila se nemyslet na tu hrůzu. Něco se kolem mě hýbalo, ale říkala jsem si, že je to jenom vítr, ale pak se mě i Gilligan zeptal, jestli něco neslyším. Byla tma a já už jsem dneska vyděšená dost, tak jsem řekla, že je to jenom vítr. Gilligan si to ale nedal vymluvit a posvítil na naše věci a tam byla krysa obrovská jako můj foťák! Posvítil na druhou stranu a tam byla myš! Ty kráso! Tohle bude můj konec!

Byla to příšerná volba spát tady, ale to jsem přece nemohla přiznat! Hrozně jsem se bála a všude pode mnou byly kameny a vůbec se mi neleželo dobře a ty včely, myši a krysy a mravenci, komáři a všechna ta havěť… TO BUDE NOC!

Gilligan viděl, že nemůžu spát, tak se hned ptal jestli jsem v pořádku, tak jsem jenom pípla, že samozřejmě, ale nějak mi nevěřil. Posadil se a zeptal se, co se děje. Přiznala jsem, že se bojím. Gilligan odepnul svůj quilt z jeho karimatky a pozval mě k němu domů. Hned jak mi nastavil svoji levou ruku, že můžu spát hned vedle něj, tak jsem neváhala ani sekundu a už jsem byla nalepená na jeho hrudi. Och, to bylo báječné se k někomu přitulit!

Chvíli jsme si povídali, smáli jsme se a já jsem se pořád vrtěla a snažila uvelebit, ale nějak to moc nešlo - příšerně mě bolí záda a za krkem z toho, jak teď nosím krosnu ramenama místo boků - ale já ten bederní pás přes to spálené břicho prostě nezapnu. Gilligan je děsně všímavý a hned všechno prokoukne i když se snažím být vážně tvrdá holka! Začal mi masírovat krk a to bylo boží! Mám ho tak ztuhlý, že jsem se málem podělala bolestí! Je to moc příjemné a fakt děsně si to užívám. Ležím Gilliganovi na hrudníku a on mi masíruje záda - co může být báječnější? Zaklonila jsem hlavu, podívala jsem se na něj a řekla, že je báječný… a on mě políbil…

Nebudu lhát, ale přesně tohle jsem si poslední dny s ním přála, když v noci padaly hvězdy. Samozřejmě kromě sáhnutí na jeho sixpack. Bylo to… fajn. Vlastně to bylo naprosto perfektní a úplně přirozené a JÁ SI KONEČNĚ SÁHLA NA TEN SIXPACK! Bylo to jako jezdit prstem po struhadle nahoru a dolů. A přesně v tuhle chvíli, kdy jsem přejížděla rukou po struhadle jsem přemýšlela, jak vám napíšu všechny tyhle detaily a odtrhla jsem moje rty od jeho. Gilligan se na mě podíval a řekl zase to jeho starostlivé “what's up?” Já se na něj podívala a s kamennou tváří se zeptala: “myslíš, že si tvoje máma překládá můj blog?” Oba jsme vyprskli smíchy a smáli se dobrých 5 minut v kuse. Jsem prý vážně vtipná, ale tohle vtipné není, protože jeho máma mě vážně sleduje na instagramu a z tama už to nemá daleko na můj blog.

Po totálním záchvatu smíchu jsme se vrátili k předchozí aktivitě. Všude okolo nás byly hvězdy, krysy, zářící měsíc a bylo to prostě báječné. Romantika jako prase. Přitiskla jsem se k Gilliganovi a on konstatoval, že moje tělo je jako topení - mám tak šíleně spálené úplně všechny části, že doslova hořím. Ležela jsem Gilliganovi na hrudi, koukala se mu do očí a hladila ho po tváři. Ty jeho vousy jsou příšerné a to já samozřejmě nemůžu nechat jenom tak…

Já: Bože, ty tvoje vousy to je jako hladit drátěnku. Hrůza.

Gilligan: No, zato já jsem to s těma dredama vyhrál!

Zase jsme oba dostali záchvat smíchu a myslím, že dneska neusneme. Jsou skoro dvě hodiny v noci, takže jsme tady dělali bůhvíco snad 3 hodiny a vážně bychom měli jít spát, jestli chceme zítra vstanout. Gilligan se mi podíval přes rameno a řekl, ať se podívám za sebe. Čekala jsem další krysu. Otočila jsem se na karimatce a uviděla něco, co jsem ještě nikdy neviděla! ÚPLNĚ RUDÝ MĚSÍC! Když měsíc zacházel dolů pod mraky, tak chytil úplně rudou barvu a to bylo vážně nádherné. Otočila jsem se úplně, Gilligan mě zezadu obejmul, pozorovali jsme západ měsíce, on mi lípnul pusu na krk a já jsem si na 100% jistá, že tohle byl ten nejkrásnější okamžik na trailu! Leželi jsme takhle asi půl hodiny a já se pak otočila zpátky a lehla si zpět na jeho hruď. Nemůžu si přece nechat ujít možnost někomu přes noc poslintat hrudník!!!

Konec telenovely. Pokračování příště.

-> Jít na 89. den