Tohle je vážně vtipný příběh aneb jak zarobit money na půlmaratonu. Když jsem si na svoje 20 narozeniny 12.12.2012 napsala na svůj bucket list zaběhnout půlmaraton, tak to byla vlastně taková blbost, kterou jsem si říkala, že nikdy nezvládnu. Ale začala jsem hodně běhat a trénovat, že bych to třeba jednou mohla zvládnout. Bohužel pro mě se to trochu zvrhlo a s mojí nejlepší kamarádkou Michi, jsme už nebraly běhání jako běhání a rozhodly jsme se stát FITNESKAMA. Ale o téhle ještě vtipnější story se dočtete na bucket list – být fitneskou.
Běhala jsem hodně a dokonce se ke mně přidal i táta a začal trénovat na půl maraton se mnou. Domluvili jsme se, že spolu ten půlmaraton zaběhneme! 28.3.2015 byl půlmaraton v Praze, tak jsme si s tátou hned koupili registraci! Teda … táta koupil registrace! Makali jsme a trénovali jako pominutí. Asi 2 týdny před maratonem mě začaly hodně bolet nohy při běhání. Zašla jsem si k ortopedovi v Praze a ten mi silně doporučil, že bych měla závod zrušit, protože mám oslabené vazy v kotníku a doporučil mi začít s tím něco dělat (hrozně mi křupou kotníky, kdykoliv zahýbu prsty na nohou). Musela jsem závod zrušit. Prodala jsem registraci a táta běžel sám.
Nohy jsem cvičila, koupila jsem si speciální vložky do bot, nové boty, jedla léky. Nic. Nohy mi křupou stále. Rozhodli jsme se s tátou dát tomu druhou šanci – koupili jsme si registrace na 2. dubna 2016 opět do Prahy. Teda… táta opět koupil. Já jsem mezitím v létě 2015 odletěla do Austrálie a trénovala na Gold Coastu. Bydlela jsem a pláži a každé ráno a večer jsem chodila běhat – byla jsem odhodlána, že ten maraton příští rok zaběhnu. Pláž mi hodně pomohla. Běhat bosky bylo mnohem pohodlnější a nebolely mě tak nohy. Měla jsem koupenou letenku zpátky do ČR na 19. prosince 2015. V listopadu jsem si uvědomila, že 5 měsíců v Austrálii mi nestačí, že to tam miluju a nechci odjet. Zažádala jsem si o víza na dalšího půl roku. Domů jsem přiletěla 19. dubna 2016. Prodala jsem registraci na půlmaraton. Táta běžel sám. Za oba neúspěšné závody jsem zkasírovala něco kolem 4000kč. A to se vyplatí.
Přestala jsem trénovat. Rozhodli jsme se koupit registraci na 1.4.2017. Táta koupil registraci pro sebe a na mě se vy****! Nedivím se mu. Koupila jsem si poprvé registraci sama! Au! Nakonec se k nám připojil i brácha. Já jsem netrénovala vůbec. Byla jsem běhat asi 5x těsně před tím, než jsme maraton měli běžet. To bude katastrofa! V roce 2015 jsem měla natrénováno s cílem 1:55 minut. Na rok 2016 jsem si věřila na 1:45 minut. Letos jsem si byla jistá, že to ani nedoběhnu. Ale! Byla jsem v ČR a prostě jsem si řekla, že to dám!! A musí to být alespoň pod limit 3 hodin. Nakonec jsem se rozhodla, že poběžím celou dobu s tátou, že to bude prostě super, když to konečně po 3 letech zvládneme spolu. 1.4.2017 a my stojíme na startu. SPOLEČNĚ.
Brácha nám utekl během prvních pár minut a my si běželi pomalým tempem a užívali si atmosféru! Bylo to super! Běžela jsem celou dobu vedle táty a nebyla jsem ani tak moc zadýchaná, protože jsem běžela takovým příjemným lehce pomalejším tempem. Táta dneska neměl svůj den, dostal křeče do nohou a v půlce závodu si musel jít sednout. Chtěla jsem zůstat s ním, ale donutil mě běžet. Druhou půlku závodu jsem uběhla jak nic. Měla jsem hrozně moc síly a ani jsem nevěděla, že jsem doběhla do cíle. Skvělý pocit proběhnout cílovou bránou. Byla jsem smutná, že jsem ji neproběhla spolu s tátou, ale hned za bránou na mě skočil brácha. Počkali jsme na tátu a dali si pořádné Kutrovské objetí. Jsme skvělí!! Tak či tak, je jedno za jak dlouho jsme to zaběhli. Důležité je, že jsme to dali SPOLU!
Brácha: 2:11:16
Táta: 2:51:43
Já: 2:30:06
Comments